Část první - Přílet

Píše se 13tý listopad roku 2009 a já se sluním na nádherné bílé písčité pláži, jako Leonardo ve filmu „Pláž“ a vychutnávám si paprsky slunce tlumené vlahým mořským vánkem. Je pátek a celý víkend předemnou, říkám si, a tělo se zachvěje, když vidím blížit se ladné křivky dozlatova opáleného těla s pohárem plným barvami hrající limonády. Dotkne se lehce mého ramene......................„We are ready for landing Sir“ Nechápu její repliku, zamžourám očima proti slunci a vidím jen žlutavou signálku „připoutejte se prosím“. Chvíli mě trvá než se rozloučím se snem, protřu si oči, snažím se narovnat na úzké sedačce a prosím stewardku o trochu limonády. Alespoň něco ze snu zůstalo. Je pátek třináctého, v duchu si říkám, to jsem si vybral skvělý den pro let, pousměju se.

Boeing 747 (zvaný Jumbo) tiše klesá a ani se nezachvěje , ač v prostřední řadě vidím malými okénky prosvítat africké slunce. Pokaždé si říkám, jak se takový kolos může vůbec odlepit od země. Letový řád je splněn na minutu a dosedáme na letiště v Johannesburgu. Mám  za sebou již mnoho cest a přesto cítím jistý neklid, přeci jen Afrika nepatří mezi kontinenty, kam se létá každý den. Jako vždy čekám, až se všichni zážitku chtiví  turisté,  vesměs německé národnosti, vyhrnou z letadla a mezi posledními opouštím letadlo společnosti Lufthansa.

První překvapení, možná mylné z mých minulých cest do Afriky (již je to dvacet let), čekám zaprášené letiště i halu, spoustu ušmudlaných černých poslíčků snažících se vydělat nějaký ten dolar či libru. Nic z toho tu není. Připadám si jako kdekoliv v Evropě na letišti a kupodivu doposud nevidím jedinou černou tvář, až před vstupní kontrolou je jasné, že jsem na černém kontinentu. Vše probíhá bez problémů, úředník zapíše číslo pasu a už mířím pro svůj jediný kufřík. Přeci jen se něco nezměnilo, čekám skoro hodinu, než se objeví ten můj. V hale na mě má čekat kolega z kanceláře a mířím si to přímo k ceduli s názvem mojí společnosti. Přivítá mě příjemný chlapík s poněkud křaplavým hlasem, ale jeho angličtině plně rozumím, oddechnu si, bude to dobré říkám si. Později však zjišťuji, že je to němec, žijící zde již přes dvanáct let. Míříme si to na parkoviště....To hlavní teprve čekalo.