Část druhá – opouštím letiště aneb první dojmy.

Čekání na výtah do podzemních garáží je nekonečné. Davy lidí kolem, kolega byl naštěstí tak laskavý, že mě vzal jeden můj kufřík. Neomylně šáhl po tom menším, jsem rád i za něj. Konečně vystupujeme z výtahu, ploužím se za Willim (jméno kolegy) poněvadž jsem utahaný jak kotě. 14ti hodinová cesta se začíná projevovat a v letadle se moc spát nedalo a kdyby mě někdo položil, usnu okamžitě, vím však, že na spánek musím ještě na nějaký čas zapomenout. Zablikají směrovky auta a hned mě je jasné, že životní úroveň místních kolegů je někde ve vyšších patrech kam našinec nemá propustku. Nevím jestli byl jen umytý, ale blýskal se jako nový  Mercedes třídy E. Ztěžka ukládám svoje 20kg zavazadlo do kufru a ledabyle se snažím nasednout do vozu jako kdybych jezdil mercedesem každý den. Zapadnu do sedačky a v domnění, že budu mít chvíli klidu přivřu oči. Kolega ovšem nepochopil můj počin a začíná povídat a vyptávat se na všechno možné. Vyjíždíme z garáží a sluneční záře mě přinutí přivřít oči opět. Kolega sáhne po svých slunečních brýlích a já se pro změnu snažím ukrývat hlavu za boční sloupek auta jelikož sluneční brýle nebyly na mém balícím seznamu. (plánovaná koupě, až zde). Jen na vteřinu mě překvapí, že jedeme po levé straně, ale tohle jsem věděl a nemám s tím problém. „Díky moc, má stará dobrá Anglie!“

Nicméně vítá mě slunečné počasí, co více si přát. Teplota byla podle odhadu něco kolem 28, jako ostatně po další dny zde. Snažím se přivřenýma očima prohlížet krajinu a neochotně odpovídám na Williho otázky. Konečně pochopí, že se chci v klidu porozhlédnout a vzpamatovat se. Pokud si někdo myslí, že je na D1 hustý provoz, až neúměrně, šeredně se plete. Tříproudá dálnice, ale naše rychlost je 80km/hod a ještě co chvíli stojíme. Místní vozový park, až na výjimky velmi úctyhodný. Značky jako BMW, Mercedes, Toyota, VW, Fordy vyšších řad se tu prohánějí v hojnosti, kterou znám jen z amerických filmů. Od prvních chvil je znát, že plánované Mistrovství Světa ve fotbale je tady opravdu velkým fenoménem. Mnoho rozestavěných silnic, cest, mostů a domů, které ještě zhoršují již tak špatnou dopravní situaci. I přes katastrofální provoz, je tu ale znát klid a pohoda. Žádné nervózní popojíždění, troubení či neurvalá gesta „pražských“ řidičů. Žádný spěch, kurňa zítra je taky den.

Je to velká země, všechno je roztahané do šířky, žádné obří budovy a kolem budov mraky prostoru, s trochou nadsázky takměř na golf. Červená a sluncem vypálení půda a jen pomálu zeleně, to je obrázek, který doposud vidím. Míjíme nesčetně průmyslových budov a kanceláří a nestačím se divit, jak moc názvů znám. Siemens, Schneider, Spar, AT&T a další. Cesta z letiště do naší kanceláře v Midrandu, jak jsem zjistil, trvá něco přes půl hodiny a Willi už gestikuluje, že ji právě míjíme, jen musíme udělat kolečko a dostat se na sjezd z dálnice. Krajina je stále stejná, vyschlé křoví a rozpálená půda všude kolem. Na zeleň a úžasnou scenérii budu muset zajet evidentně do jiných končin. Sjíždíme z dálnice a teprve teď si všímám, že něco není v pořádku. Město, no spíše celá země je rozdělena do jakýchsi skupin budov, rezidencí, které jsou obehnané vysokými zdmi, které jsou nastavené převážně elektrickou ochranou spolu s ostrahou, která hlídá vjezdy do areálů a je napojena na výjezdní komando. Najít zde samostatně stojící budovu, domeček nebo skupiny domů v řadě, jak je známe doma, je téměř nemožné. Je skoro poledne, ani se nestačím vzpamatovat z elektrických drátů a už vjíždíme přes ochranku do areálu naší společnosti, kde již z dálky vidím drobnou dívčinu (ještě menší než já) běhající kolem vozu společně s dvoumetrovým černochem a Willi zastavuje. „She´s Natasha, good luck“. Z emailu je mě jasné, že je to Natasha Rogers, můj hlavní kontakt a děvče pro všechno. Vystupuji z vozu a to je na dlouhou chvíli vše, co si pro ten okamžik pamatuji, následující minuty, které mě čekaly bych raději neprožil.