Část třetí – trapas anebo konec dobrý všechno dobré

 Blížilo se poledne, slunce v nadhlavníku pálilo jak o život a já jsem zůstal stát před tou dvojící, která se hned tak nevidí. Ohromný černoch. Kdo jste viděli film „Zelená Míle“, tak si dokážete představit, jak asi vypadal. Oproti němu stála dívenka bez bázně a hany, která by se schovala za tenký kmínek. Krůpěje potu mně stékaly po tváři a ani si nechci představit, jak jsem vypadal. Nicméně jsem je nechal v klidu domluvit, jelikož jsem jim vůbec nerozuměl. V duchu jsem si říkal, že to bude asi afrikánština, ovšem až do doby, kdy ke mě Natasha natahovala ruku na přivítanou a v klidu pokračovala v řeči, kterou mluvila doposud. Nevím, kolik sekund jsem byl zticha, když čekala na odpověď, ale bylo to nekonečné. Nerozuměl jsem jí ani slovo. Ač jsem zvyklý na různé situace, nedostal jsem ze sebe nic horšího, než „I speak English only“. Výraz, který se objevil v její tváři, bych Vám přál vidět. Takovou reakci nemohla čekat ani v nejmenším. Situace se na pár vteřin obrátila, než Natasha zalapala po dechu a vysoukala ze sebe něco jako, že mluví anglicky. Kreténe, proletělo mě hlavou („I speak English only“), nic horšího jsem ani říci nemohl. Krve by se ve mně nedořezal. Přijede člověk, který zde má pracovat a nerozumí ani slovo, nic jiného ji ani nemohlo napadnout. Takový trapas. Moje nohy podvědomě couvly o krok zpět a přemýšlel jsem, kdy mě to letí zpátky. To všechno sledovala ta velká černá věc, která stála krok za námi s výrazem „přijelo maso“. Nedostalo se mě slitování. Natasha nepochopila, že místní dialekt musí při rozhovoru se mnou odložit stranou a pokračovala ve stejném stylu dál, „snad v domnění, že se chytnu“. Opak byl pravdou. Nic jiného než kývání hlavy jsem ze sebe nedostal. Jak jsem později zjistil, měla hodně na spěch a čekala v práci vlastně jen kvůli mně. Bez rozpaků mně vrazila do ruky klíče od auta a nějaké papíry a odběhla kamsi do neznáma. Co říkala, do dnes nevím. Musí se přece vrátit, přece mě tady nenechá, ale to už mě obíral o věci dvoumetrový černoch a strkal mě i moje kufry do auta. Bránit se nemělo smyslu. Za několik dalších vteřin jsem už jel s dvoumetrovým černochem v cizím autě, cizí krajinou, neznámo kam. Divím se, že jsem nesplynul se sedačkou jak chameleón, jak jsem byl do ní strachy zabořený.

Vše se seběhlo v několika málo minutách a já jsem neměl čas se vzpamatovat. Teď sedím vedle člověka, jehož tělesná schránka jasně prokazuje, že nás nestvořil Bůh, nýbrž jen pouhý evoluční vývoj. Nevím, jak dlouho jsme byli na cestě, ale po chvíli v klimatizovaném voze jsem se zvolna začínal probírat z úvodního šoku. Při pohledu z okna mě ovšem obavy neopouštěly. Postupně mizela městská zástavba a nezbývalo, než se nesměle zeptat, kam jedeme. Místo odpovědi se mě dostalo jen zahuhlání. No to jsem si moc nepolepšil. Velmi pomalou angličtinou jsem se ho zeptal znovu a upozornil ho, že musí mluvit pomalu a anglicky. Jinak, že nerozumím. Při pohledu na mě se ho musel zmocnit otcovský duch, protože jsem vypadal vedle něho jako dítě a snažil se mě vysvětlit, že jedeme vyměnit vůz a že mě pak ukáže cestu zpět do firmy. Jak řekl, tak se stalo. Zpátky jsem už  jel sám, ale raději jsem ho požádal, aby jel přede mnou a navedl mě. Ve firmě už opět čekala Natasha u svého auta a rukama nohama mě navigovala, abych jel za ní.

Tentokrát jsem již byl klidnější. Doufal jsem, že mě vede k mému ubytování a nemýlil jsem se. Klidná a na pohled velmi hezká zástavba bytových jednotek jako všude poctivě oplocená a se stráží. Všude udržovaná zeleň, čisto, bazén a moře prostoru všude kolem. Nečekal jsem zázraky, ale jakmile se otevřely dveře mého bytu, byl jsem nadšen. Velmi útulná a prostorná garsonka se vší nutnou výbavou. Natasha pořád mlela tu svojí angličtinu a i když jsem chytal každé páté slovo, pochopil jsem, že vychvaluje, jak skvěle vybrala ubytování a že se budu cítit dobře. Měla pravdu. Ubytování bylo jen deset minut autem od firmy (když není zácpa), což ještě více podtrhlo moji spokojenost a nákupní centrum přes ulici, kde jde nakoupit vše potřebné pro život. Snažil jsem se omluvit za moji angličtinu, ale jako bych nic neříkal a spěchala pryč. Zůstal jsem sám a v tom momentu se mě zmocnila taková únava, že jsem se sesunul na postel a usnul. Čekal mě víkend na aklimatizaci a moje mise v Jižní Africe mohla začít.